Z historie lesního skla....

Lesní sklo

Zatím co v Benátkách a jiných místech, kde se vyrábělo sklo benátského stylu, byla produkce skla výhradně městským řemeslem, vznikaly sklárny v zemích severně od Alp uprostřed rozsáhlých lesů, kde ve svém blízkém oklolí měly k dispozici suroviny potřebné k výrobě skla, písek, keramickou hlínu k výrobě pánví na tavbu, dřevo k topení v pecích a jeho popel k louhování potaše.

Výrobky "lesních skláren" byly z více či méně zelenavé skloviny s bublinkami, zbarvené vinou nedostatečně čistých surovin (jak potaše, tak i písku) a vycházely z tradičních technologií a tvarů.

Teprve během 2.poloviny 16.století se začaly v zaalpských hutích prosazovat renesanční prvky. V jiném a méně tvárném materiálu měnily zcela pochopitelně svou tvář. Ve srovnání s nákladným sklem v benátském stylu byly výrobky "lesních skláren" jednoduché, ale cenově, funkčně i esteticky vyhovovaly velké počtu lidí. Nejvyspělejší jihoholandské sklárny vyráběly v 16. a 17.století paralelně se sklem v benátském stylu i tzv. něměcké sklo navazující na základní a dávno známé tvary středoevropského "lesního skla", i tato skutečnost svědčí o jeho velké oblibě.

Obrovského rozmachu dosáhlo zaalpské sklářství ve 2.polovině 17. a v 18.století. Rozvoj "lesního sklářství" přispěl k podstatnému zdokonalení technologické úrovně výroby a pochopitelně i k jeho velké tvarové různorodosti.
V Evropě byly oblasti "lesních skláren" v Hannoversku, Hesensku, Durynsku, Frankách, Sasku, v Českém a Bavorském lese, Tyrolsku, Čechách a Slezku. "Lesní sklárny" existovaly také v Holandsku - v údolí řek Mensy a Sambry, ve Francii pak v Normandii, a Lotrinsku, Pikardii, Burgundsku a ve Skandinávii.

Sklo a cín

Starověký svět objevil a zpracovával cín jako jeden z nejstarších kovů. Ve 4.-2.tisíciletí př.n.l. patřil mezi vzácné materiály a jeho výskyt byl vyjímečný.
Později se zpracovával ve slitině s mědí, která dala jméno době bronzové. Historie zpracování cínu je úzce spjata s vývojem kovoliteckých profesí. Nejvíce dochovaných památek svědčících o odlévání čistého cínu do forem je z antického Říma.
Formy se zhotovovaly z různých materiálů jako je např.hlína,kámen,vápenec,pískovec, od 16.stol. se začaly vyrábět i formy kovové, později i sádrové nebo dřevěné, dekorativní zdobení se provádělo rytím, brusem, leptáním, puncováním a později i přímým odléváním.

Velký rozmach cínařství a konvářství nastal v 16.století.
V této době domácnosti venkovské či městské potřebovaly různé cínové nádobí a náčiní. Významnou úlohu sehrál cín již tradičně i ve vybavení církevních ( křtitelnice, oltářní svícny, křestní mísy apod.) a cechovních organizací.
Centrem cínařského řemesla bylo vedle Francie i Německo hlavně pak Norimberk, v Rakousku tradičně Vídeň a v Čechách Praha. V tomto století vyniká výroba reliéfního cínu. Honosné práce představují cechovní nádoby, nejvíce vynikají velké cechovní konvice a holby zdobené emblémy jednotlivých řemesel a renesančními ornamenty, které byly společně s cechovní pokladnicí nezbytnou rekvizitou při jednání cechu.

V 17.-18.století se tvary konvic změnily, z vysokých forem se staly nízké a robustní, často na nohách s plochým, nebo stupňovitým víkem případně s ptačím pařátem na kouli.
V druhé polovině 19.století vzniká umělecké řemeslo jako snaha výrobců o povznesení vlastní práce do roviny umění. Jejich činnost v oboru cínařství proto vycházela z různých předloh a vybírala náměty i z historie. V Německu se od počátku sedmdesátých let objevoval historizující cín ve velkém počtu. Vlna tzv. staroněmeckého stylu (Altdeutsch Styl) čerpala z motivů pozdní renesance a vrátila se zpět k tvorbě reliéfního cínu.
Osmdesátá léta přinesla nádech romantismu, který vyniká u předmětů s tradičními výjevy v reliéfním dekoru. Centrem cínařství se stal Mnichov, v této době se vedle ryze cínových předmětů vyráběly také samostatná víčka pro oblíbené holby a jednotlivé části cínových montáží, kterými se dotvářely a zdobily skleněné předměty.
Pro cínařství se tak spolupráce umělce a řemeslníka stala nezbytným předpokladem a základem tohoto řemesla.