Jsou vyráběny dle jednotlivých vzorů z historických nálezů ( i dle původních technologií výroby) jsou charakteristické žlutozelenou barvou skloviny a bublinkami ve skle.
Zatím co v Benátkách a jiných místech, kde se vyrábělo sklo benátského
stylu, byla produkce skla výhradně městským řemeslem,
vznikaly
sklárny v zemích severně od Alp uprostřed rozsáhlých lesů, kde ve
svém blízkém oklolí měly k dispozici suroviny potřebné k výrobě
skla, písek, keramickou hlínu k výrobě pánví na tavbu, dřevo k topení
v pecích a jeho popel k louhování potaše.
Výrobky "lesních skláren" byly z více či méně zelenavé skloviny s bublinkami,
zbarvené vinou nedostatečně čistých surovin (jak potaše, tak i písku)
a vycházely z tradičních technologií a tvarů.
Teprve během 2.poloviny 16.století se začaly v zaalpských hutích
prosazovat renesanční prvky. V jiném a méně tvárném materiálu
měnily zcela pochopitelně svou tvář. Ve srovnání s nákladným
sklem v benátském stylu byly výrobky "lesních skláren" jednoduché,
ale cenově, funkčně i esteticky vyhovovaly velké počtu lidí.
Nejvyspělejší jihoholandské sklárny vyráběly v 16. a 17.století
paralelně se sklem v benátském stylu i tzv. něměcké sklo navazující na základní
a dávno známé tvary středoevropského "lesního skla", i tato skutečnost svědčí o jeho velké oblibě.
Obrovského rozmachu dosáhlo zaalpské sklářství ve 2.polovině 17.
a v 18.století. Rozvoj "lesního sklářství"
přispěl k podstatnému zdokonalení technologické úrovně výroby a
pochopitelně i k jeho velké tvarové různorodosti.
V Evropě byly oblasti "lesních skláren" v
Hannoversku, Hesensku, Durynsku, Frankách, Sasku, v Českém a Bavorském
lese, Tyrolsku, Čechách a Slezku. "Lesní sklárny" existovaly také v
Holandsku - v údolí řek Mensy a Sambry, ve Francii pak v Normandii,
a Lotrinsku, Pikardii, Burgundsku
a ve Skandinávii.
Starověký svět objevil a zpracovával cín jako jeden z nejstarších kovů.
Ve 4.-2.tisíciletí př.n.l. patřil mezi vzácné materiály a jeho výskyt byl vyjímečný.
Později se zpracovával ve slitině s mědí, která dala jméno době bronzové.
Historie zpracování cínu je úzce spjata s vývojem kovoliteckých profesí.
Nejvíce dochovaných památek svědčících o odlévání čistého cínu do forem
je z antického Říma.
Formy se zhotovovaly z různých materiálů jako je např.hlína,kámen,vápenec,pískovec,
od 16.stol. se začaly vyrábět i formy kovové, později i sádrové nebo dřevěné,
dekorativní zdobení se provádělo rytím, brusem, leptáním, puncováním a později
i přímým odléváním.
Velký rozmach cínařství a konvářství nastal v 16.století.
V této době
domácnosti venkovské či městské potřebovaly různé cínové nádobí a náčiní.
Významnou úlohu sehrál cín již tradičně i ve vybavení církevních
( křtitelnice,
oltářní svícny, křestní mísy apod.) a cechovních organizací.
Centrem cínařského řemesla bylo vedle Francie i Německo hlavně pak Norimberk,
v Rakousku tradičně Vídeň a v Čechách Praha. V tomto století vyniká výroba reliéfního
cínu. Honosné práce představují cechovní nádoby, nejvíce vynikají velké cechovní
konvice a holby zdobené emblémy jednotlivých řemesel a renesančními ornamenty,
které byly společně s cechovní pokladnicí nezbytnou rekvizitou při jednání cechu.
V 17.-18.století se tvary konvic změnily, z vysokých forem se staly nízké a robustní,
často na nohách s plochým, nebo stupňovitým víkem případně s ptačím pařátem na kouli.
V druhé polovině 19.století vzniká umělecké řemeslo jako snaha výrobců o povznesení
vlastní práce do roviny umění. Jejich činnost v oboru cínařství proto vycházela
z různých předloh a vybírala náměty i z historie. V Německu se od počátku sedmdesátých let
objevoval historizující cín ve velkém počtu. Vlna tzv. staroněmeckého stylu (Altdeutsch Styl)
čerpala z motivů pozdní renesance a vrátila se zpět k tvorbě reliéfního cínu.
Osmdesátá léta
přinesla nádech romantismu, který vyniká u předmětů s tradičními výjevy v reliéfním dekoru.
Centrem cínařství se stal Mnichov, v této době se vedle ryze cínových předmětů vyráběly
také samostatná víčka pro oblíbené holby a jednotlivé části cínových montáží,
kterými se dotvářely a zdobily skleněné předměty.
Pro cínařství se tak spolupráce umělce a řemeslníka stala nezbytným předpokladem
a základem tohoto řemesla.